Koneč­ně jsem se dostal k tomu, abych vybral pár lep­ších fotek z posled­ní akce a napsal o ní pár řád­ků (tedy s více jak měsíč­ním zpožděním).

Není nad sra­zy s kama­rá­dy, kte­ré mají něja­kou náplň. Vlast­ně čis­tě chlasta­cí akcič­ky nemám rád. No a tato akce se oprav­du poved­la. Nechy­bě­la zába­va, dob­rá par­ta, chlastač­ka, spor­tov­ní vyži­tí, nová mís­ta – pros­tě paráda.
Ten­to­krát jsem vyra­zil s býva­lý­mi kole­gy. Cílem byly vin­né skle­py. Vyra­zi­li jsme na kolech, resp. z Pra­hy pěk­ně poho­dl­ně „EC„éčkem do Břec­la­vi a potom na kolech do Morav­ské Nové Vsi. V^e vla­ku jsme se muse­li dosta­teč­ně posil­nit – pilo se co teklo a jed­li se výteč­né řízečky.  Záso­ba pohon­ných hmot byla pod­ce­ně­na a tak jsme v Brně muse­li dotankovat.

Akce na dva dny zača­la hned v páteč­ní večer ve sklíp­ku jed­no­ho z našich kole­gů. Vinař­ské umě­ní je neleh­ká řeho­le, ale u Košu­tů při­ná­ší zla­té plo­dy. Víneč­ka jsme obhléd­li, při­vo­ně­li, okoš­to­va­li, zakous­li něco sla­né­ho, popo­ví­da­li. Mys­lím si, že kaž­dý si při­šel na svou. Pros­tě per­fekt­ní večer.
Nej­vět­ší úspěch sla­vi­lo Neuburské.

Cyk­lis­tic­ký výlet v sobo­tu se pro někte­ré stal sil­nič­ním závo­dem, pro někte­ré účast­ní­ky cross-country zkouš­kou sil. Kaž­dý si vybral, kaž­dý si při­šel na své. 

Zůsta­li však spo­leč­né kon­t­rol­ní body trasy: 

Start „pomí­cha­né” zbo­ží v Morav­ské Nové Vsi -> Pru­šán­ky -> občer­stvo­va­cí sta­ni­ce vinař­ství Sůkal Nový Pod­dvo­rov -> oběd na posil­ně­nou Čej­ko­vi­ce -> Mutě­ni­ce -> Luži­ce -> Cíl Morav­ská Nová Ves.

O tom, že to oprav­du byla cross-country zkouš­ka sil nád­her­nou kra­ji­nou vinař­ských oblas­tí Podlu­ží a Mutě­nic doka­zu­jí také fot­ky z při­lo­že­né fotogalerie.

Prv­ní občer­stvo­va­cí zastáv­ka ve vinař­ství pana Sůka­la byla pří­jem­nou pří­le­ži­tos­tí k odpo­čin­ku a kon­cen­t­ra­ci sil pro dal­ší eta­pu. Ochut­náv­ka vin­ných moků se nám pří­jem­ně pro­táh­la a tak se původ­ně zamýš­le­né zasta­ve­ní k rege­ne­ra­ci sta­lo pro někte­ré mís­tem vyrov­ná­ní „han­di­ca­pu”. Nicmé­ně i ti nej­sil­něj­ší jedin­ci, co dorov­ná­va­li svůj han­di­cap nejdéle, úspěš­ně dora­zi­li na oběd do Čejkovic.

Výš­ko­vý pro­fil zpá­teč­ní ces­ty byl již chytře zvo­len bez vět­ších výky­vů. Vza­li jsme to kolem Mutě­nic­kých skle­pů a ryb­ní­ků oko­lo říč­ky Kyjov­ky. To se nám to dupa­lo do pedá­lů – samá rovina.

Jeli­kož jsme po nároč­ném dni byli znač­ně hla­do­ví, nej­pr­ve jsme se šli posil­nit před večer­ním pose­ze­ní ve skle­pě do míst­ní restau­ra­ce. Vět­ši­na z nás totiž netu­ši­la, co nás čeká u pana Nešpo­ra. S napl­ně­ný­mi žalud­ky jsme used­li k tabu­li s čer­s­tvě nasma­že­ný­mi řízeč­ky a bram­bo­ro­vý salá­tem. Někte­ří z nás jsme to muse­li jít vycho­dit kolem míst­ních sklípků.
Všich­ni (až na výjim­ku, kaž­dý ví kte­rou, „nechá­pu proč jsi tam s námi byl, když jsi s námi vůbec nebyl”) jsme se těši­li na degusta­ci. Bylo co ochut­ná­vat. Dob­ře jsme se rozpili.
Opět se našlo tvr­dé jádro, kte­ré doká­za­lo hájit bar­vy až o rána. Po půl­no­ci se zavřel sklep, tak se pokra­čo­va­lo na dis­ko­té­ce. (Tady mi chy­bí doku­men­ta­ce, pro­to­že tak tvr­dý jsem nebyl. Pozn. auto­ra).

Neděl­ní návrat pro­vě­řil tech­nic­ké záze­mí naše­ho týmu. Tech­nic­ká záva­da na jed­nom z našich „stro­jů” bohu­žel neby­la odstra­ni­tel­ná. Příš­tě musí­me vzít sebou pojízd­nou svá­ře­cí soupra­vu. A prá­vě v tako­vém oka­mži­ku se uká­za­la naše týmo­vá soudrž­nost. S poho­nem na jeden motor a za pou­ži­tí tlač­ných loko­mo­tiv jsme včas dora­zi­li opět do Břec­la­vi na nádra­ží. Vla­kem (ten­to­krát EC soupra­vou Čes­kých drah – ten roz­díl je znát) do Pra­hy jsme byli doma za chví­li. Ces­ty zpět jsou vždy klidnější.

Akce je úspěš­ně za námi, ať žije nová.

Brzy nashle
Honzig